NOBILITAS  CARPATHIAE

OBČIANSKE ZDRUŽENIE

potomkov šľachticov na Slovensku

 

 

 

 

V zájmu míru

Výzva Světového svazu Maďarů iniciovaná László Botosem

 

Budoucnost naší vlasti, zmrzačené trianonským mírovým diktátem ze dne 4. června 1920, je pochybná, jakož i stav našeho národa je neudržitelný. Téměř jedno století již trvá rozdělení maďarského národa, bez toho, že by byl třeba jen na ideové úrovni nalezen účinný „protilék”. VIII. Světový kongres Maďarů a jím přijatá nová definice maďarského národa již ve svém názvu vytváří ideový základ vystoupení proti trianonskému a pařížskému mírovému diktátu: Budoucnost ve znamení Svaté Koruny.

Nová definice maďarského národa, přijatá v roce 2012 hlásá: „Nejvýznamnější příspěvek maďarského národa k rozvoji univerzálního lidstva je ztělesněn ve vytvoření takového státního řádu, který, bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství jedinečným způsobem umisťuje do svého středobodu lidskou důstojnost. Tento stát založili naši předkové na učení o Svaté Koruně, a nazýváme ho zemí Svaté Koruny.”

U příležitosti 93. výročí trianonského mírového diktátu poskytujeme světovému maďarstvu a všem lidem dobré vůle prostředek, který účinněji než všechny předchozí, s argumenty Světového kongresu Maďarů shodnými s hodnocením dvou vynikajících českých intelektuálů, podporuje pravdu maďarského národa, neudržitelnost Trianonu. Tedy: 

Český politolog Rudolf Kučera ve své knize Kapitoly z dějin střední Evropy uvádí a komentuje argumentaci uznávaného českého historika Františka Palackého (str. 56-57).

František Palacký ve stati Idea státu rakouského podal toto hodnocení uherské ústavy: „Jádro zemských institucí uherských je samo v sobě tak zdravé a zdárné, že by dle mého soudu zasloužilo býti chováno také v jiných zemích; jest v něm živý zárodek pravé autonomie zemské, bez níž svoboda občanská a politická nikde dlouho státi a trvati nemůže; jest i zásada reformy a zdokonalitelnosti nekonečné, bez níž všecky lidské instituce hynouti a zahynouti musejí. Z toho také pochopiti a vyložiti se dá všeobecná Uhrův (netoliko Maďarův) láska ke své constitutio avitica, i neobyčejná energie k jejímu zachování a hájení; Uhrovi pod byrokracií živu a blahu býti nelze…“ (Palacký, František: Úvahy a projevy, Melantrich, Praha, 1977, str. 376).

Jaká tedy byla tato ústava a jaký byl její historický význam? Nejprve uveďme, že lpění Uhrů na vlastní ústavní kontinuitě, kontinuitě tisícileté, tvořilo základ existence uherského státu. Hlavní předností této ústavy byla dělba moci mezi panovníkem a stavy, přičemž vlastní „demokratičnost“ spočívala v rozsáhlé decentralizaci, v existenci autonomních zemských institucí. Na prvním místě jmenujme zemský sněm, který diskutoval o všech královských propozicích a volil ze svého středu palatina, králova zástupce a ten za pomoci konsilia locumtenentiale prováděl plány, sjednané mezi králem a stavy. Jeho zástupce, zemský soudce, předsedal královskému apelačnímu soudu, známému jako tabula septemviralis. Vlastním základem decentralizované zemské moci byly pak tzv. komitáty, správní jednotky pro jednotlivé oblasti království, v jejichž čele stáli tzv. comes (Obergespan – župan) a vicecomes a převážně zdola volení místní úředníci. Každý komitát vysílal dva zástupce na zemský sněm. Komitátní sjezdy, kterých se účastnilo všechno svobodné obyvatelstvo, volily úřednictvo spravující komitátní záležitosti.

„Zákony na sněmu přijaté a králem schválené musily býti na komitátních sjezdech oznamovány, aby potom komitátními úřady byly prováděny. Také opatření nejvyšších orgánů státních musila oznamována býti prostřednictvím komitátních úřadů a sjezdy komitátní měly právo, aby proti nařízením, jež by pokládaly za „gravanimální“ podávaly „representace“ (protesty) a zastavovaly provádění až do vyřízení těchto protestů. Šlo-li o nějaké nepopulární nařízení, sdělovaly si jednotlivé komitáty navzájem obsah representací; v tom spočíval prostředek, že v Uhrách mohlo se vystupovati proti neoblíbeným nařízením hromadně, ba že provedení jich mohlo odporem komitátů býti překaženo.

Tato rozsáhlá komitátní samospráva byla nezdolným štítem, kterým Uhři uhájili svoji státní samostatnost a kterou zvítězili proti sjednocovacím snahám panovníků“ (Palacký, František: Česká politika, díl druhý, část první, Praha. 1907, str. 159).

Boj Uhrů za uherskou ústavu byl ovšem dlouhý a krvavý, jako každý boj za politickou svobodu. Tento boj tvoří jednu z nejvelkolepějších stránek středoevropských dějin a měl by být v budoucnu součástí každé učebnice historie střední Evropy. Náš současný zápas za lidská a občanská práva zde má tradici, k níž by se mělo hlásit, namísto toho, aby se nereflektovaně oslavoval vznik národních států ve střední Evropě. Národní státy sice dočasně uskutečnily četné národní aspirace, přinesly národní svobodu některým národům, jiným ji však zase vzaly, a co je nejdůležitější, politickou svobodu trvale nezajistily a mír (...) do střední Evropy nepřinesly.

Je třeba jasnějších argumentů a důkazů, než které uvádějí František Palacký és Rudolf Kučera, že země Svaté Koruny vytvořená maďarským národem neutlačovala v menšině žijící národy?

Sotva. Požadavek, uvedený v nové definici maďarského národa, jehož splnění očekáváme, je tedy oprávněný:

„Odvolávaje se na velkorysé státní zřízení, které po staletí umožnovalo, aby se národy, žijící v zemi Svaté Koruny, které se později po Trianonu staly zakladately nástupnických států, rozvíjely, na oplátku očekáváme, aby tyto národy vtělily do svých ústav, že maďarská společenství, která byla pod jejich vládu násilně vehnány, jsou i nadále a nezměnitelně částmi maďarského národa.”

 

Přijalo předsednictví Světového svazu Maďarů dne 17. února 2013 v Budapešti. Vyhlášeno ve Versailles, na místě trianonského mírového diktátu dne 4. června 2013.